Pokud by naši předci nahlédli na dnešní předvánoční shon, asi by se hodně divili. Za jejich života představoval advent tichý čas vhodný pro rozjímání a dobu půstu bez velkých oslav. Svatby se konaly jen v případech, kdy to bylo opravdu nezbytně nutné, a jakékoli tancovačky či jiné veselice byly taktéž považovány za nevhodné. Tou poslední bylo většinou kateřinské posvícení na svátek sv. Kateřiny.
Rozhodně ale nemůžeme říci, že by se během adventu v dřívějších dobách nic nedělo. Naopak, zvyků a slavených svátků byla celá řada. Během celé adventní doby chodívaly skupinky dětí převážně z chudších rodin po sousedech na koledu. Zpívaly písně a za to si vysloužily drobnou odměnu, většinou něco malého k snědku.
Součástí adventu byly také roráty, pobožnosti, které se konaly výhradně před svítáním. Jejich název pochází od písně Rorate coeli (Rosu dejte nebesa shůry), kterou zpívá kněz klečící na oltářním stupni.
4. prosince se slavil svátek sv. Barbory. Dívky si hned za svítání řezaly višňové, třešňové, popřípadě jiné větvičky. Ty pak daly doma do vody a musely se o ně pečlivě starat. Pokud do Štědrého dne rozkvetly, měla se dívka následující rok vdát.Pomocí takové větvičky se také ale dala ve vsi odhalit čarodějnice. I v tomto případě se větvička dala do vody a až kolem Vánoc rozkvetla, šlo se na jitřní do kostela. Na kůru měla daná osoba z větvičky udělat smyčku, kterou se pak podívala na ženy před oltářem. Čarodějnice se poznala tak, že stála k oltáři zády.
Večer pak chodily po vsi Barborky. Místní dívky se oblékly do bílého oblečení, přes obličej si daly závoj a na hlavu zelený věneček. V jedné ruce měly metlu na zlobivé děti a v druhé košík s odměnami pro ty hodné.
Také další večer, den před svátkem sv. Mikuláše, se po vsi promenádovali místní v přestrojení (tentokrát však došlo i na chlapce). Mikuláš, často doprovázený čertem a andělem, navštěvoval děti a ty hodné obdarovával něčím dobrým k snědku. Zlobivci pak dostali uhlí nebo bramboru. V chudších obcích Mikuláš nechodil, děti dostávaly drobné dárky do punčoch. V některých krajích chodila kromě Mikuláše strašit zlobivé děti dokonce smrtka.
Se svátkem sv. Mikuláše byl spojen také mikulášský jarmark, na který se do města scházeli lidé z celého okolí. Koupit na něm mohli ledacos, od dobrot až po figurky do betléma. Právě ten byl spolu s jesličkami častou výzdobou v mnoha domácnostech. V těch bohatších figurky kupovali, v chudších rodinách se udržoval zvyk je ručně vyřezávat ze dřeva.
Dalším svátkem byl svátek sv. Lucie slavený 13. prosince. Večer obcházely kolem stavení místní dívky převlečené za bílé Lucky. Ty s sebou nosily velké (většinou dřevěné) nože a dětem, které se o adventu nepostily, chtěly rozpárat břicha. V některých vsích byly mírnější a dětem jen hrozily metlou. Ty, které se uměly hezky pomodlit, pak dokonce obdarovaly.
Ženy a dívky nesměly ve svátek sv. Lucie prát ani příst. Přadleně, kterou by Lucka přistihla při práci, by rozfoukaly peří po celé světnici, nebo by jí rozmotaly už napředené nitě.
S přelomem poloviny prosince už vše směřovalo k přípravám (včetně pečení a zkoušek na půlnoční mši svatou) na vyvrcholení celého adventu – Štědrý den a s ním začínající vánoční svátky oslavující narození Ježíše Krista. O tom, jak Vánoce naši předci slavili, jsme už ale psali dříve.